Spěcháte?

Moje tělo je v pohybu. Noha střídá nohu. Bolí mě kolena, ale to mě nedonutí k tomu, abych zastavila. Na zádech mi raší pot a vlasy mi vlají. Běžím a vidím mnoho lidí v portisměru. Větve stromů jsou zkroucenější než jindy. Na lavičce oddychuje stařenka a hle! Veverka! Slyším jak mi buší srdce a přemýšlím nad tím, co všechno mě obklopuje. Utikám před tím? Když běžím, jsem tak volná. Paní za volantem nadává na chodce na přechodu. Na přechodu! Aby zrychlil? Život je velmi uspěchaný. Nechci uspěchaný život! Možná bych v tom běhu měla zvolnit.

Máte taky uspěchaný život? Běžíte stále za něčím? A nestálo by za to trošku zvolnit?

Reklamy

Lykke Li – Possibility

Můj seznam oblíbených knih

  • Petra Soukupová – K moři
  • Vítězslav Hálek – Muzikantská Liduška
  • Milan Kundera – Směšné lásky
  • Erland Loe – Naivní. Super.
  • Julius Zeyer – Radůz a Mahulena
  • Václav Hrabě – Blues pro bláznivou holku

Knížky nejsou seřazeny podle toho jak se mi líbí. Líbí se mi všechny a tohle nejsou zdaleka všechny, postupem času, jak si vždy vzpomenu, přidám.

Máte nějaký tip?

Něco k mým „super stavům“

Musela jsem se dnes pozastavit nad jednou, pro mě důležitou, otázkou. Jde o tohle. Včera jedné mé kamarádce bylo zle. Usnula, pak ji tekla krev z nosu a nakonec se poblinkala, mezitím ji celou dobu bolela hlava. Dnes bylo zle mé druhé kamardce, nebo zle ne, bylo ji na vývrat. Je to pro mě těžké tohle slyšet, mnohem horší u toho být. Pracuji na tom, ale je to dlouhý proces. Jenže dnes jsem tak přemýšlela nad jednou věcí.

Je to něco jako záchvaty úzkosti. Nebo je to i přesně ono. Bojím se ve velkém množství lidí toho, že se vyvrátím. Jindy se bojím toho, že se vyvrátí někdo jiný. Někdy mě to potká i tehdy, když jsem sama na bytě. V největších extrémech si říkám, že mám buď infarkt, mrtvici, nebo epilepsii. Ale ještě nikdy jsem se nevyvrátila a nic extra se mi nestalo, paradox, co? Dnes když jsem byla s mou kamarádkou, popisovala mi, jak ji je „blbě“ a že neví z čeho to je. Šla jsem pak domů a přemýšlela jsem nad tím, že se mi tohle stává při mých „super stavech“, nebo tedy většina příznaků (všechny, až na bolest hlavy). Kdysi to bylo pořád, zmírnilo se to, teď už jen občas. Když to zprůměruji, občas je tak dvakrát do týdne v relativně krátkých intervalech, i když nevím. Naučila jsem se tyto věci tolik nevnímat a neprožívat. Jenže ta otázka. Jedná se o „super stavy“, nebo je vážně něco blbě?

Na tuhle otázku si asi těžko odpovím a nechci plašit. Budu se na to muset zeptat paní moudré (PhDr). Možná je tohle ale taky krok dozadu. Neměla bych na takové věci myslet vůbec, neměla bych s jimi zaobírat, v čem mi to pomůže? Ach jo. Pracuj na tom, brunetko, pracuj!

Lana del rey – video games

pro dnešní večer hmkám tuto skladbu.

Pijete na žal, jenže..

Včera jsem se dokopala nakonec k tomu, že bude na místě, když vypadnu z domu a půjdu se někam opít. Na upití k smrti jsem neměla finance, tak aspoň teda na žal. Večer probíhal tradičně, jako obvyklé posezení na žal. Byla jsem litována, dostala jsem svůj příděl panáků a prokouřila se k druhé krabičce. Byla jsem rozveselována hudbou, vtipnými historkami i hrou fotbálku a šipek. Po asi druhém pivu mi začalo být líp a jakmile se dostavil první panák, byla jsem z deprese pro včerejší večer vyléčená.

Jenže co se nestalo. Dá si říct, že takové žalové seance se člení k večerům, kdy je večer věnován osobě žalem postihnuté. Nicméně asi po čtyřech hodinách jsem se přistihla, že sedím u mých dvou kamarádek „utěšitelek“ venku na náměstí a utěšuju obě dvě zároveň já, což je fakt dřina. A utěšuju dlouho, nabízím kapesníčky, zvedám hystericky zahozené telefony zpod auta (byl teda jen jeden a ano, po dopadu byl na sračky). Do toho na tom vůbec nejsem líp jako mé „utěšitelky“, ale musím se snažit vydat ten nejlepší výkon v utěšování (což taky není zrovna moje silná stránka si myslím), aby se děvčata zklidnila a já měla dobrý pocit z toho, že sem dobrá kamarádka.

Takže ve výsledku jsem překryla svůj žal, žalem cizím, opila se a šla spát. Dnešní ráno už nebylo tak naplněné smutkem, jak včera. A to se vyplatí.

Když má den podobu pompézního smutnu

 Včera večer jsem si myslela, že svůj smutek zaspím a tím skončí tak, jako toho přes noc končí spousta. Jenže ráno se probudím a už vím, že ty negativní a pro mě nepříjemné myšlenky dál nezaspím. Říkám si, že asi neumím spát, nicméně smutek pokračuje. Je těžké břemeno, být smutná, fakt že jo. Hlavně když jste ve fázi, kdy už to nemůžete ani oplakat, protože to už neplatí a ani se Vám nechce. Jen cítíte na prsou, jak se snaží každou chvíli explodovat, nemáte chut ani na bůček se zelím, máte obrovskou chuť se opít nejlíp do bezvědomí a přitom poslouchat nejvíc kýčovité písničky minulé doby. Pro dnešní smutný den mám fakt perlu písničku. To z toho důvodu, že ji předevčírem, od ohniště mého smutku, zpíval jeden známý.

Když milenky pláčou, to pleť si jen čistí,
vždyť je znám už pár pátků, ale dál se mi zdá,
že když milenky pláčou, jako když padá listí,
ustrnul by se kámen a možná i já.

Ano, Karel Gott! Můj smutek, to už je jiná liga. A hlavě poroučím „TICHO!“ a neposlouchá mě, vůbec. Spíš se mi zdá, že ty myšlenky gradují. Jediné štěstí, které mám a na které spolehám je ten fakt, že čas je jedna z fyzikálních veličin, která je k těmto věcem milosrdná, takže to chce jen ten čas a bude zase dobře.

Jenže do té doby se asi předávkuju neurolem, nebo se zkusím utopit ve vaně. Možná se zkusím udusit polštářem, abych se nemusela zvedat, protože další z věcí, která je u smutku na denním pořádku je to, že se mi nechce pomalu ani dýchat, natož tak se zvedat a něco dělat. Možná ale bude stejně nejlepší se upít. Jenže o tom jen já tak mluvím, skutečnost je pak taková, že po šesti pivkách se modlím, aby mi u sedmého nebylo zle a pak už se těším domů. A tvrdé nepiju. Není to semnou jednoduché. Ach jo.

Takže dnes jdu pokračovat v ječení toho, jak milenky pláčou a při té představě je mi ze mě trošku do smíchu. Je to možná na dobré cestě.